Tábory

Jóóó Hééééj: Tábor 2011

Definice a základní pojmy

Tábor: Dvoutýdenní akce probíhající převážně v přírodě, kde bydlíme v malých dřevěných ohrádkách přikrytých celtou – to kdyby náhodou pršelo. Na táboře si hrajeme a pracujem, nedílnou součástí tábora je dvoudenní výprava či třeba táborový oheň.

Dále:
Příroda: Stromy, kytičky, zvířátka a tak. Ještě v minulém století byla příroda běžně k vidění.
Celta: Speciální textilní plachta. Pokud se za deště člověk nepřikryje celtou, zmokne. Pokud se celtou přikryje, tak také zmokne.
Hra: Aktivita sloužící k tomu, aby si vedoucí alespoň na chvilku od dětí odpočinul. Hra má býti co možná nejdelší a probíhat mimo doslech od tábora.
Práce: Aktivita, jejímž nejdůležitějším cilem je nabídnout příležitost k využítí zdravotnického materiálu s blížící se dobou expirace.
Dvoudenní výprava: Akce, při níž oddíl vyrazí z tábora do okolí, večer se přikryje celtami a zmokne. Obvykle se pak vrací před úsvitem za účelem usušení.
Oheň: Oheň byl vynalezen člověkem vzpřímeným (Homo erectus). Dnes oheň známe už pouze z historických filmů. Ještě ve středověku byl využíván k vytápění, vaření a vypalování vesnic.



Kdo, kde a s kým

„Cože? Jakej Českej les? Kde to je?“
„My nejedem na Krásno? Tak to zůstávám doma!“
Takové a podobné hlášky bylo možno zaslechnout, když se členové střediska postupně dozvídali místo konání našeho tábora.
„Proč my jsme nejeli na starý dobrý Krásno…“, posteskla si svorně úderná skupina, která se zúčastnila brigády na tábořišti a tři týdny před začátkem tábora poprvé spatřila táborovou louku na vlastní oči. Přes všechny tyto reakce a počáteční rozpačitost se nám na tábořišti v srdci Českého lesa, u Třemešného pod Přimdou, velmi líbilo a byli jsme rádi, že jsme tímto způsobem navštívili dosud neznámé kraje.

K žádným dramatickým změnám ohledně počtu táborníků od loňska nedošlo. Dětí je letos 18, včetně dvou neskautů: Chrobákův synovec Ondra a prasynovec tchýně sousedky Chrobákovy tetičky Kuba posílili po dobu tábora řady skautů. Vzhledem k počtu dětí v jednotlivých oddílech fungují světlušky dohromady s vlčaty jako jeden oddíl, stejně tak skauti se skautkami. Světlušky s vlčaty vedou Chrobák a Beruška s vydatnou pomocí Pampe; Chechty s Rikkim mají na starost skauty a skautky. Kuchyni, jako již tradičně, velí Zou. Půlnapůl mixuje práci s táborem Smích.

Včely, vosy a hasiči

Ačkoliv se tábořiště jmenovalo Na Včelnici, se včelami jsme se zde nesetkali. Zato nás po příjezdu nadšeně vítaly obyvatelky několika vosích hnízd. Minimálně šest hnízd vyslalo své zástupce, aby osobně předali novým obyvatelům louky citelné pozdravy. Byli jsme samozřejmě natolik zdvořilí, že jsme jednotlivým hnízdům pozdravy opětovali; o to se posatala delegace v čele s Piškotem, Otesem a jeho patnáctilitrovým kanystrem benzínu. Obzvláště milý vosí pozdrav obdržela Zou do palce u nohy, jež se okamžitě mohl stát modelem pro demonstraci rozpínání vesmíru. Nakonec dosáhl takových rozměrů , že i když Zou chodila bosa, vypadalo to, že má na nohou přeskáče. Což je velmi praktické; takovou nohu lze snadno zacvaknout do vázání a vyrazit na svah. Škoda jen, že zrovna nebyl sníh.

Samostatným příběhem pak byla dvě sršní hnízda visící na půdičce srubu, který sloužil jako kuchyně a sklad potravin. Sršni patří mezi společenský hmyz a proto měli potřebu – zejména po setmění – vyhledávat blízkost lidských obyvatel louky a v těsné blízkosti jejich hlav předvádět své letecké umění. Po dlouhém rozhodování byly k jejich odstranění zavolány síly nejpovolanější.

„Posíláme profesionály z Tachova, budou tam do patnácti minut, počkejte na ně na silnici,“ zněly instrukce operátora hasičské tísňové linky. Po třičtvrtěhodině čekání se zbloudilá posádka vozu pokouší o spojení. To však je přerušeno po po čtyřech vteřinách hovoru, hasičům se vybil telefon. Po patnáctiminutové odmlce, během níž se zřejmě povedlo sehnat nabíječku, byla navigace dokončena. Za chvíli už jsem seděl v hasičském autě řítícím se po lesní cestě k táboru. Řícení trvalo asi pětadvacet metrů, poté řidič zastavil a rozhodl, že po téhle cestě teda nepojede – ale jo, auto to zvládne – ne, jak bych to pak tahal ven – jo, jedem, přece nepůjdem pěsky – ne, zůstávám tady. Posádka tedy dorazila do tábora pěšky. Až tady zjistila, že v autě zůstala lopatka, že rukavice jsou příliš malé, že supersilný okamžitězabíjející insekticid na sršně neúčinkuje a že to vůbec nevadí, protože postřikovač stejně přestal fungovat. Pevně věřím, že tachovští profesionálové měli zrovna napilno a k nám byli vyslání dobrovolníci z Horní Dolní nad Radbuzou. Nakonec se ale přes všechny nepřízně osudu povedlo sršně zlikvidovat, za což patří hasičům velký dík.

Jak se ohřát v zimě

Počasí nám letos krásně vyšlo; slunečné počasí prvního týdne tábora bylo narušeno jen jedním krátkým deštíkem, který trval od soboty do pátku. Ale i takhle krátký deštík nám dokázal narušit plány. Zejména tedy vlčatům a světluškám, kteří kvůli němu přeplánovali dvoudenní cyklistickou výpravu. Cíl výpravy byl ze Sycheráku přesunut do tee-pee a hangáru.

Abychom se v týdnu chladu a deště alespoň trošku ohřáli, zbudovali skauti indiánskou saunu. Malá kupole z tyček vyřazených stanů překrytých několika vrstvami plachet se vytápí do ruda rozpálenými kameny, které se průběžně polívají vodou. “Princip sauny spočívá v tom, že když se to horko už absolutně nedá vydržet, tak počkáte ještě pár minut a pak teprve skočíte do potůčku,” vysvětluje zkušeně Rikki. Nedá se říci, že by při prvním saunování k této situaci došlo. Skauti ale byli spokojení: ”V hangáru bylo moc horko; tady je příjemně...., ” libují si v sauně vytopené na krásných 28 °C. I tak je ale nutno skočit do ledové vody potoka, aby byla dodržena pravidla hry. Tři - dva - jedna - chvatně je otevřen vchod a osm těl vybíhá do tmy směrem k potoku. Nejrychlejší byl Vojťák. Elegantním pardálím skokem se vrhnul kolenem na vyčnívající šutr a zařídil nám tak krásný noční výlet na chirurgickou pohotovost do Mariánských lázní.

Zbývá doplnit, že před dalším saunováním jsme si dali opravdu záležet na rozpálení saunovacích kamenů a v rozhicované sauně museli i zkušení saunaři z řad vedoucích uznat, že “teď už to má grády”.

A co jsme tam dělali?

Celotáborová hra přenesla děti na ostrov, na němž ztroskotalo letadlo cestou na exotickou dovolenou. Tři přeživší rodinky se pak musely o sebe postarat. Bylo potřeba si zajistit potravu a útočiště před divokými bouřemi (které každému, kdo se neschoval, utrhly nohu), uvařit vejce ve dvou metrech nad zemí (protože zrovna přicházel příliv) a postarat se o spoustu dalších věcí, než měly rodiny na ostrově vybudován takový komfort, že se zmohly i na výletní parník. Rodiny ale měly neuvěřitelnou smůlu: hned při první slavnostní plavbě, s kapelou a rautem na palubě, narazil parník na útes. Dostat se přes rozbitou strojovnu, několik palub, zatopené chodby a kapitánský můstek k záchranným člunům, potmě a ve spěchu na zvolna se potápějícím parníku byla opravdu náročná zkouška připravenosti.

Své hry měly navíc i oddíly. Světlušky a vlčata se staly indiánským národem, který se po smrti nejvyššího náčelníka rozpadl na dva kmeny, Hadí a Krvavé bojovníky, které se každý sám pokoušeli o nalezení ztraceného starodávného bohatství kmene. Během tábora si bojovníci osvojili indiánské ctnosti a naučili se spoustu indiánských dovedností: střelbu z luku, výrobu indiánských ozdob, číst z mapy a chodit podle ní. Oba původně nepřátelské kmeny postupně zjistily, že spolupráce je výhodnější než boj, a po spojení v jeden kmen snadno překonaly všechny nástrahy na cestě za pokladem kmene.

Skauti a skautky se na začátku tábora objevili v roce 1945, právě do chvil, kdy bylo z Českého lesa a dalších pohraničních oblastí odsunováno německé obyvatelstvo. Spolu se Zdeňkem Šmídem a jeho knihou Lesk a bída Čekání se pak posunovali dále časem a sledovali pohnuté osudy Českého lesa po druhé světové válce. Pašovali vejce přes bavorskou hranici do německé hospody, odkud se po rvačce vrátili vítězně s hodinami s kukačkou. Při sovětské okupaci zakládali odbojové organizace a vylepovali protiruské plakáty. Umožnili klidné spočinutí po dlouhá léta bloudícím duším obětí neklidných poválečných dob. S obyvateli příhraniční obce Čekání prožívali jejich malé radosti i velké starosti od konce války až po revoluci.

Jsem přesvědčen, že se dětem líbily nejen hry, ale i neznámé tábořiště, příroda Českého lesa a hlavně celková přátelská atmosféra tábora. A vsadím se, že až se někoho z nich zeptáte: “Pojedeš za rok znovu?”, dostanete odpověď: “Jóóó Hééééj!!!”

Děkujeme:

  • Paní Mgr. Moravčíkové za velmi intenzivně využívané vybavení táborové lékárny.
  • Firmě Josef Mlejnek za zapůjčení auta a pohonné hmoty k odvozu táborového materiálu.
  • Panu Kotíkovi za dojednání zapůjčení auta a realizaci odvozu.
  • Rodičům za pomoc a podporu.
  • Oddílákům a organizátorům tábora , protože bez nich by tábor co?

| Autor: Rikki | Vydáno dne 04. 09. 2011 | 957 přečtení | Počet komentářů: 638 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Rubriky článků

Tento web byl takhle vytvořen a proto tak vypadá. Howgh.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server